Dneska mi bylo přes den dost mdlo. V práci nebylo pořádně, co dělat, takže jsem přemýšlela nad kravinama. Řešila jsem si v hlavě pana Božského a stejně jsem nepřišla na způsob, jak se od něj citově odpoutat. Cokoliv k němu cítit je jen zbytečné plýtvání city a časem na někom, kdo o to nestojí. Potřebovala bych tak moc potkat někoho nového. To jediné bych si přála do nového roku. Ono je to, ale docela velké přání a těžce splnitelné. Třeba zítra při oslavě Silvestra někoho potkám, to by byla pohádka, že? Haha, na takový věci nevěřím. Po práci jsem si udělala procházku po Praze, potom za kamarádkou na pokec. Skončily jsme v krásném baru. Opravdu jsem si tam připadala jak v pohádce. A všichni se za námi otáčeli! Vyslechla jsem její problémy, probraly jsme naše společné přátele a pak mi to došlo! Že jsem vlastně šťastlivec! Že z naší party jsem na tom prostě nejlépe. V osmnácti jsem bez cizí pomoci odešla z rodného města, našla si práci a podnájem. Teď mám fajnové místo, vydělávám si slušně. Můžu si koupit vše, co mě dělá šťastnou. Nosím krásné oblečení. Mám styl. Našla jsem se. Nejsem na nikom závislá. Nedělám nikomu služku a neřeším léta jeden a ten samej vztah. To jak sama v sobě řeším pana Božského je vlastně nic. Nic proti tomu jaké vztahové problémy (ne)musí řešit moji známí. Mám fajnový společenský život a bydlím na bytě s mojí nejlepší kamarádkou. Ano, musím se pochválit. Nejsem dokonalá, ale mám k tomu blíž než by se mohlo zdát. Člověk se musí umět pochválit:)
číst dál